U holky

Je mi horko, sedím na sluníčku a koukám na řeku před sebou. Spíš koukám na holuby, kteří zobají kousky chleba ze země. Spíš kusy, leží tam celý kus toastového chleba.

Za 15 minut mám být na jedné akci. Jsem nervózní, ale stejný neklid už v sobě cítím přibližně půl roku v kuse. Dneska jsem si uvědomila, že nemám důvod. Cítit ten tlak na hrudi a nepříjemné motýlky v břiše. Že nemám důvod si připomínat, že bych měla zpomalit, ale měla bych být klidná a pomalá přirozeně. 

Zajímalo by mě čím to je. Jestli tempem Prahy. Nemysli si, Prahu miluju, jsem jí bezmezně odevzdaná. Je to moje holka. Pokud žiješ v Praze, tak víš jaká ale umí být. Uspěchaná, chce po tobě výkon, všechno šup šup. A taková jsem ten půl rok právě taky. Zrcadlím jí to. 

Nebo to je tím, že moje tělo už si na ten stav, rush, neklid, spěchání, rychlost, zvyklo a je to pro něj výchozí bod, i když už nemusí být?

Nebo se bojí co bude? Přestože nemůže vědět, co bude? Protože ani moje tělo ani já to nevím. 

Kdo ví. 

Už tu sedí jen jeden holub, ostatní odletěli a velký kus toastu tu nechali, ty malé sezobali. Měla bych jít, ať nepřijdu pozdě. Mám 8 minut. Tak ať můžu jít v klidu a nespěchat.