Stresuju sama sebe

Hoří mi uši, pobíhám jako zběsilá a přitom mě nikdo nehoní. Je to mnou. Já se honim. Stresuju sama sebe. Přitom nemusím. Nemám deadline, nikomu se nic nestane, když nenapíšu těhle 17 řádků. Tak proč na sebe vyvíjím tlak? Odpověď si tu nepřečteš, protože jí neznám. Že by mi to chybělo? Být pod tlakem? Nebo jsem masochysta? Co když je to mým perfekcionismem? Co jsem si umanula, to musím za každou cenu stihnout. Řekla jsem si to v hlavě, že to udělám přeci. Mám to dokonce napsané na svém to do listu v malém bledě modrém sešítku, který prodávají jako dárek každý rok k vogue časopisu na konci roku. Už mám takové čtyři. Vlastně jsem to sama sobě slíbila. Že dnes napíšu článek na blog. Dala jsem si slib. A sliby se mají dodržovat. Především ty, co dáváš sám/sama sobě. Možná to je ono. Nebo si jen neumím zorganizovat čas a prioritizovat. Jaký je to ale hezký pocit. Odškrtnout propiskou ten úkol, který jsem si tam před tím napsala. Dokončit to. Dělá mi to dobře psát si to do list ručně. Zkusil/a si to? Kam si asi svoje umanuté úkoly, které musíš nutně splnit, jinak nepůjdeš spát, píšeš asi ty? Píšeš si je vůbec? To bych ti přála zažít, jak černá čára škrtá uprostřed těch pár slov. A ten zvuk! Už se na něj těším. Tak já si to jdu odškrnout jo?