Selhávání a zkoušení

Od mala jsem měla pocit, že když se začnu učit něco nového, musí mi to hned jít. Měla bych to hned umět. A pokud mi to hned nešlo, tak jsem to vzdala. Když to neumím hned, tak mi to nepůjde nikdy. Jsem si toho vědoma. A pracuju s tím. Už dlouho. Když jsem nad tím tento týden přemýšlela, jaké to je začínat, došlo mi, že selhání je součástí. Jak jinak se naučíš, že takhle ne a jinak ano? Jak jinak se zdokonalíš? Když to nebudeš zkoušet dál. I když ti to nepůjde. I když to nebude podle tvých představ. Jak jinak se k těm představám přiblížíš? Naplníš je? Tak, že to budeš dál zkoušet. Nevzdáš to hned po prvním pádu jako dřív já. Zvedneš se ze země. Narovnáš se. Upravíš si outfit a zkusíš to zas. Tohle píšu sice tobě, ale potřebovala jsem to především připomenout sama sobě. Té holčičce ve mně. Sabi, zvedni se, uhlaď si svůj svetr a spadni zas. A znova. Až se k té představě přiblížíš. Jsi blíž než si myslíš. I ty jsi blíž. Všichni jsme, pokud to nevzdáme.