(Ne)dokonalost

Vztah k (ne)dokonalosti mám rozhodně nedokonalý bez závorky. 

Já jako perfekcionista jsem v tomto vztahu nespokojená, přestože se na něm snažím pracovat a dávám mu nové a nové a nové a nové šance. Znáš to, každý jsme zažili takový vztah. Jsem převážně autentická, zbožňuju autenticitu jak na sobě, tak na ostatních. Ranní zalepené oči od ospalků, silný smích ze kterého chrochtneš, přeřeknutí se, které se stane vaším inside vtipem s kámoškou. Všechno tohle zbožňuju a je to pro mě nedokonale dokonalé. 

Když ale něco tvořím, v práci, ve škole, v projektech, nedokážu si takové (ne)dokonalosti připustit. Jenže co je dokonalost? Pro každého má jinou formu, chuť a tvar. A není nedokonalost víc dokonalá než dokonalost? Nebo aspoň víc autentická? A není autenticita dokonalá? Protože se nedá zduplikovat a je jen moje, tvoje, naše?

Dlouhou dobu si dovoluji být (ne)dokonalá, nebo se o to aspoň snažím. Radši věci dělat než je nechat být, protože nejsou perfektní v mých očích, uších nebo jiném smyslu. Dovoluji si zkoušet. Tvořit. Být (ne)dokonalá. Být autentická a to i tady na internetu, na blogu, ve všem, co dělám. Sama jsem zvědavá, jak mi to půjde dál. Snažím se to nehodnotit. Nemusí to jít dokonale.