Narozeniny

Přemýšlela jsem, proč jsem vždy dávala takový důraz na své narozeniny. Chtěla jsem mít vše perfektní. A bála se, že to perfektní nebude. A tak jsem radši odjížděla pryč. Do cizích zemí. Kde jsem nevěděla, jaké to tam může být. Dává to smysl? Nejspíš ne, ale mně to smysl dávalo.

Nechtěla jsem nic plánovat, chtěla jsem nechat vše náhodě, být na neznámém místě, ať nemám očekávání a ať se ten narozeninový den vyvrbí nějak sám. Nevyvrbil. A nebo ne úplně zdárně.

Letos jsem od svých 18cti let poprvé nebyla nervózní z vlastních narozenin. Vlastně jsem se na ně těšila. Zůstala jsem v Praze, naplánovala si svůj den a těšila se na to, co mě čeká. Věděla jsem, co mě čeká. Nemusela jsem být nervózní.

Ten den byl jako každý jiný. Plný věcí, činností a lidí, které mám ráda. A možná o tom to je. Že už nemusím utíkat před svým každodenním životem. Ale můžu ho oslavovat. Těšit se na další den. Ať už je narozeninový nebo jiný.