Já nechala svou masku v šuplíku

Znáš něco přirozenějšího než lidskou konverzaci? Sdílení. Co se mi dělo, jak ses měl, jaké máš pocity, stalo se ti něco, jsi nějaká unavená… Minulý týden jsem si uvědomila, jak je léčivé sdílet. S druhými. Co se v nás děje. A poslouchat, co se děje jinde. Někomu jinému. Pokud jsme k sobě upřímní, nemáme masky, tak to má ohromnou sílu. Dřív jsem já tu sílu neměla. Sundat masku. Neschovávat se za ní. Sdílet. Možná si říkáš, koho to zajímá, co se ve mně děje, jenže nikdy nevíš, kam to toho druhého posune. Přivede ho to na jinou myšlenku, připomene vlastní zkušenost nebo dodá odvahu. A ty to dostaneš ze sebe ven na světlo. Umíš naslouchat? Mně to šlo vždy líp než sdílet. Už sdílím. Masku jsem odložila do šuplíku vedle postele. A každá konverzace je upřímnější a čistější. To samé platí o mně. Umíš sdílet? Smíš sdílet? Dovolíš sám/sama sobě sdílet?