Jsem líná nebo poslouchám své tělo?

Téma, které ve mně momentálně zní. Nejen momentálně. Dlouho. Kde je hranice mezi leností a vnímáním svého těla? Příklad, který známe všichni: Máš naplánované cvičení a cítíš, že na to nemáš energii. Jít nebo nejít? Lenost nebo disciplína? Poslechneš své tělo? Pushneš se? Tohle je pro mě velkým tématem a často mi dělá problém rozlišit, kdy jsem vyčerpaná a svojí energii si potřebuji ponechat, a kdy se mi jen jednoduše nechce. Nejen do cvičení. Vstát brzy. Jít spát brzy. Splnit všechny to do’s, co jsem si naplánovala. Do tohoto příběhu se přidává ženský cyklus. Každý týden jiná energie. Jiná kapacita energie. A každý týden se s ní učím nakládat od začátku. Proto to ve mně tak dlouho zní. Pořád dokola a od začátku. Vše v životě je podle mě o balancu. Pokud se jen podíváš trochu víc zblízka, balanc najdeš všude a ve všem. I na mojí lopatce. Ten význam toho slova a všeho, co zastává, mě nepřestane překvapovat. Proto ho tam mám vytetované. Aby mě mohl zaplavovat aha momenty dál. A dál. A dál. Stejně tak je to s tímto. S leností. Vnímáním svých potřeb. Je to o balancu. Ne 50 na 50. Ale jako když balancuješ na laně, které je natažené mezi dvěma kmeny stromů. Musíš vyvažovat. Pokaždé přidat a ubrat jinde. Každý krok vyžaduje jiné řešení. Představil(a) sis to? Jak jdeš bosky po laně a obě ruce máš ve vzduchu? Věřím, že tak je to se vším. Každý krok vyžaduje jiné řešení. A třeba tam žádná hranice neni. Jen natažené lano a ruce ve vzduchu.